Nenechte si ujít!

Omlouvám se za nadměrné okupování našeho kolektivního blogu, ale dnes prostě nejde jinak. Nějakou náhodou jsem se dostal na předpremiéru snímku "Inside Job", který by měl v říjnu osvěžit plátna (amerických) kin. Pokud se náhodou dostane i k nám, rozhodně se na něj vypravte. Snímek sbírá skvělé kritiky (už je dokonce i na IMDB) a vřelého přijetí se dočkal na několika festivalech, včetně Cannes. Já jsem měl to štěstí, že v Berkeley se promítání účastnil a na dotazy odpovídal režisér Charles H. Ferguson, jenž má za sebou již dokumentární film o válce v Iráku, za který si vysloužil nominaci na Oskara. Narativní stránku dokumentu o finanční krizi obstarává Matt Damon, ten se však zřejmě dnes neúčastnil, soudě alespoň dle absence lehce postpubertálních dívek.

Ferguson není žádné ořezávátko, vystudoval matematiku na Berkeley a doktorát má z politologie na MIT, tudíž o fungování amerického politického systému bude něco vědět. Film pojednává primárně o krizi, jejíž dopady stále ještě dusí takřka celý svět, ale sekundárně i o stavu demokracie v současném světě a USA zvláště. O některých záležitostech kultury či morálky můžeme nechat promluvit hlas lidu, ale o tom, kam potečou peníze, mraky peněz, rozhodují velcí kluci, do toho nikdo další kafrat nebude. Přínosné je, jak autor ukazuje, že se skutečně něco změnilo až v posledních letech, kdy si půjčit na dům mohl takřka každý. Režisér haní celý systém, ale přiznává, že lepší alternativu nemá. Kladně hodnotím, jak se kritika lacině nestrefuje jen do Bushovy administrativy, ale své si schytá i Obama, který strukturu, jež pomohla dovést Spojené státy do současného stavu, nerozprášil, ale nechal si u sebe jako blízké poradce. Některé zájmy jsou prostě příliš zakořeněné, než by se daly snadno zpřetrhat.
Moc nechápu, jak se režisérovi povedlo dostat před kameru takovou plejádu hvězd, ale na prostoru dvou hodin defilují ministři, nejvýše postavení lidé z IMF, George Soros či přední ekonomové typu Nouriela Roubiniho. Další významní ekonomové z pochopitelných důvodů, které vám budou jasné po zhlédnutí filmu, bohužel vystoupit odmítli. Přišel jsem tak o pár iluzí o akademickém světě. Víc neprozradím.
Po cestě nočním kampusem jsem míjel místo, které se krátce mihlo i ve filmu, a představoval si pěkné promítání na FSS, kde nám Vladan Hodulák vysvětlí, proč to je ve filmu celé špatně.

PS: Dokumentární týden pokračuje, ale "Countdown to Zero" věnuji jen kratičkou zmínku. Ve filmu mluví takoví hybatelé druhé poloviny 20. století jako Jimmy Carter, Zbigniew Brzezinski, Robert McNamara či Michail Gorbačov, ale Inside Job se mi navzdory delší metráži líbil stejně víc (v čemž se shoduji s IMDB, ale tam zřejmě do hodnocení dost promlouvala ideologická stránka věci). Countdown to Zero sice prezentuje místy velmi zajímavé investigativní postřehy, ale film neplyne tak hladce a místy jsou nadbytečně prezentovány názory "z ulice". Navíc je jasné, že snímek není neutrální, což ale na druhou stranu nijak neškodí, jen s tím musíte počítat a podívat se na věc i jinou optikou.

Obrázek: Ioncinema.