Jak to bude s Listinou základních práv EU v ČR?

Na otázku položenou v titulku odpovím okamžitě a zcela bez vytáček: no to bych taky rád věděl... V následujícím textu aspoň rozeberu různé scénáře, které mohou v souvislosti s aplikací Listiny u nás nastat.

Hned na úvod je nutno zdůraznit, že tzv. česká výjimka z Listiny byla schválena jako součást Závěrů Evropské rady ze dne 29. a 30. října 2009, což představuje významný rozdíl oproti polské a britské výjimce, které můžeme nalézt v Protokolu 30 k Lisabonské smlouvě, tedy přímo v primárním právu.

Do doby revize primárního práva, která by přinesla připojení České republiky k Protokolu č. 30, a tím pádem omezenou aplikaci Listiny, by měla být Listina ve vztahu k ČR plně aplikovatelná. Pokud by skutečně došlo ke schválení takové změny zakládacích smluv, na jejímž základě by se Listina ve všech situacích v ČR neuplatnila, došlo by ke zřejmému paradoxu – snížení úrovně ochrany práv. K takové variantě však nemusí vůbec dojít, stačí relativně málo – aby čeští vyjednavači netrvali na připojení k Protokolu 30. Lze mít za to, že závěry Evropské rady nestanovují povinnosti ohledně budoucího znění primárního práva. K nejbližší revizi smluv zřejmě dojde za pár let při rozšíření Evropské unie o Chorvatsko, v rámci nějž by se smlouvy měnily a Česká republika se připojila ke třicátému lisabonskému protokolu. Změny primárního práva samozřejmě vyžadují vnitrostátní schválení v souladu s ústavními požadavky každého členského státu. Těžko předvídat, jak dopadnou tuzemské volby do Poslanecké sněmovny v letošním roce, můžeme se ale domnívat, že nebudou dominovat strany s výraznou antipatií k Evropské unii, zvláště když občanští demokraté znatelně změkčili svůj postoj vůči EU směrem k pragmatismu.

Zákonodárci by si rovněž mohli pamatovat nedemokratický a nelegitimní proces včlenění výjimky z Listiny jako požadavku pro prezidentův podpis pod Lisabonskou smlouvou, kdy hlava státu de facto bez jakékoliv parlamentní diskuze převálcovala ústavními většinami schválenou verzi lisabonské novelizace. V tomto světle si tedy lze představit, že pokud aplikace Listiny v období do příští revize primárního práva nezpůsobí České republice žádné komplikace a Soudní dvůr ji bude používat obezřetně, dají zákonodárci přednost pokračování dosavadního stavu (tedy bez výjimky z Listiny) před prezidentem vnucenou výjimkou.

Čeští vyjednávači budou tudíž při rozšíření EU o Chorvatsko ve velmi důležitém postavení – musí důkladně monitorovat preference parlamentních stran, protože Parlament „přistupovací“ smlouvy ústavními většinami schvaluje. Vyjednávači budou nuceni předem zjistit, jaký scénář (s výjimkou nebo bez) má v komorách větší podporu a ten pak prezentovat na unijní mezivládní konferenci. Finální znění smluvní revize pak podléhá ratifikační proceduře ve všech členských zemích.

Jak bylo výše naznačeno, čeští zákonodárci mohou klidně upřednostňovat původně schválenou verzi Lisabonské smlouvy (tedy bez výjimky). Na druhé straně, mezinárodní smlouvy vyžadují podpis prezidenta republiky – pokud Chorvatsko přistoupí ještě v období mandátu Václava Klause, podepsal by prezident smlouvu bez České republiky v Protokolu 30? Druhý lisabonský nález Ústavního soudu napovídá, že prezident by podepsat měl, nicméně dá se očekávat, že V. Klaus by s podpisem nikterak nespěchal a Česká republika by se opět připomněla v roli unijního potížisty.

Můžeme uzavřít konstatováním, že jak je nejasná pozice výjimky Listiny, na kterou jsme upozornili posledně, tak je nejednoznačné i případné uvedení výjimky v život. Pokud si Parlament nebude chtít dělat problémy, tak schválí v rámci chorvatské přístupové smlouvy i připojení se k Protokolu 30, čímž však dopustí snížení úrovně ochrany práv. Pokud Parlament vytrvá na své verzi „Lisabonu“ a nepřipustí výjimku z Listiny, mohou nás čekat obdobné tanečky jako při ratifikaci Lisabonské smlouvy.