pondělí 16. listopadu 2009

Tereza Kubíčková: Studovat se dá všude! I na Urale...


Minulý semestr jsem strávila studiem v oblasti, která pro nese pro Středoevropany hned po Sibiři a Bajkalu snad nejmagičtější z geografických označení. Omlouvám se všem, kteří v rámci studijních programů MU, vycestovali kamkoliv do EU a USA, Ural prostě zní tak nějak... mocně.

Pokud tento článek budou číst potenciální kandidáti pro studium na Uralské státní univerzitě (URGU) v Jekatěrinburgu, měla bych asi začít od toho, co je nezbytně nutné pro kvalifikaci na stáž. První věc, bez které to bude opravdu těžké, je jazyk. I když v podmínkách pro přijetí stálo: základní znalost ruštiny, myslím, že to příliš neodopovídá realitě. Rusky je potřeba umět, a to minimálně velmi dobře. Ve škole se student, který alespoň rozumí, i když moc dobře nemluví, ještě nějak chytí. Na přednáškách, které se vzhledem k malému počtu posluchačů podobají spíše seminářům, se přílišná aktivita nevyžaduje. Nicméně, je třeba myslet i na život mimo školu a vzhledem k tomu, že s Ruskou federací mají občané ČR zavedenou vízovou povinnost, studenti se nevyhnou zařizování registrací a propustek všech forem, včetně migrační karty, prodlužování víza, zápis na koleji, placení různých poplatků, návštěvy bank apod. Navíc, na ulici, v obchodech, vlastně všude mimo fakultu mezinárodních vztahů zní angličtina hezky... exoticky, ale moc se s ní nevyřídí. Registrace předmětů probíhá tak, že si ze seznamu na papíru vyberete předmět, prostě tam přijdete a zapíšete se vyučujícímu do seznamu. Učitelé z větší části anglicky neumějí (s výjimkou jednoho, ale to zjistíte až v půlce semestru), úroveň angličtiny spolužáků je naopak velmi vysoká, i když kurzů v tomto jazyce je asi tak... jeden: Teorie mezinárodních vztahů – podprůměrné bakalářské úrovně, navíc omezený jen na realismus a liberalismus. Ale abych zbytečně nemalovala čerta na zeď. Na URGU je i mnoho studentů hlavně z Koreje a Thajska. Jejich ruština sice není úplně z těch nejlepších, ale taky tam studují a dokonce celý magisterský program!

Za druhé je velmi důležité mít na paměti (a neustále si to připomínat), že se nejedná o ERASMUS. Obzvláště pro studenty, kteří už studijně vycestovali do jakékoliv země EU (snad s výjimkou Rumunska a Bulharska), bude Ural kulturním šokem. Ubytování rozhodně neodpovídá evropskému standardu. Lidé nejsou usměvaví a nevítají vás s otevřenou náručí. S odstupem času mi dochází, že jsem musela být ve zvláštním duševním rozpoležení podobném euforii, protože do dneška nechápu, jak jsem především první dva měsíce mohla s takovou lehkostí přežít a ještě z nich být nadšená. Nadšení je zřejmě ta nejdůležitější část cestovní výbavy. Mě osobně do Ruska vedla touha poznat a pochopit. Jako druhý obor na MU mám sice rusistiku, ale nejsem rusofil. S politikou ruské vlády nesouhlasím, ani ji nepropaguji, ale nemám ráda omezenost. Je snadné nějakou zemi kritizovat a hloupě se posmívat, když člověk podlehne stereotypům a své představy zakládá na informacích, jež mu předávají média. Už nějakou dobu v ČR pociťuji rusofobní nálady. Možná oprávněně, ale já jsem to prostě chtěla zažít na vlastní kůži. Ve výsledku jsem nepochopila nic, spíš se objevily další otázky, na které neznám odpověď. Možná je to pro leckteré neuspokojující závěr, ale už v 19. století řekl Fjodor Ťjutčev, básník, diplomat a politický publicista, že: „Rusko se rozumem pochopit nedá.“

Jestli vás dosavadní snad až příliš upřímné odstavce neodradily, slibuji, že teď už jen samá pozitiva. Mně osobně se studium na fakultě mezinárodních vztahů URGU líbilo a jsem moc vděčná MVES, že mě do Jekatěrinburgu vyslalo. Vzhledem k rozdílnostem vzdělávacího systému v Ruské federaci, jsem se ocitla mezi spolužáky, kterým bylo v průměru 19-20 let. Já jsem s tím ještě takový problém neměla, ale kolegyně Eva Bártová trpěla menší krizí středního věku. V podstatě jsem měla na výběr ze všech předmětů, které se na fakultě vyučovaly, dokonce napříč všemi ročníky. Brala jsem všechno, co se týkalo Ruska. Rozvrh byl sice mnohem náročnější než obvykle na FSS bývá, ale kurzy: Ruská zahraniční politika, Rusko v soudobém mezinárodním politickém systému, Politický vývoj v současném Rusku, Národní bezpečnost, Regionální bezpečnost a Diplomacie pro mě nebyly nijak náročné. Kromě ročníkové práce (rozsah naší bakalářské práce) jsem musela odevzdat ještě několik esejí. Všechno v ruštině.

Překvapením může být, že na URGU byla povinná školní docházka. Jinak, co se rozdílnosti týče, ruští studenti mají sice jakousi zadanou literaturu, její přečtení však nikdo nekontroluje. Testy, pokud vůbec jsou, se zakládají na přednáškách. Zkoušky jsou někdy ústní, někdy písemné, někdy nejsou. Nejlepší zkouška, jakou jsem kdy skládala, byla z předmětu Diplomacie. Studenti se totiž složili, zaplatili a zorganizovali banket, pozvali své pedagogy, a pak se všichni hezky oblékli a tvářili se, že jsou diplomaté a chovají se podle protokolu – skupinu zahraničních diplomatů jsem na banketu představovala já, takže plný počet bodů na improvizovaném Trasncript of record byl nevyhnutelný. Tento způsob výuky bych možná v Brně nevítala. Při studijním pobytu to však byla nejlepší forma, jak stíhat mnoho zajímavých přednášek, kombinovat je s návštěvami celkem dobře vybavené studovny (všechny knížky prezenční, kopírování nad síly pracovnic knihovny, skenování takřka nemožné), psát ročníkovou práci, pomáhat na Generálním konzulátě ČR, sledovat dění v zemi, cestovat, mluvit s lidmi a nechat se pohltit ruskou kulturou.

Na otázku: Jak se studují politické vědy v nedemokratické zemi? je jednoduchá odpověď. Na URGU snadno. Za celý semestr jsem se nesetkala se žádným druhem cenzury. Nikdo neměl strach kritizovat vládu v Moskvě. Věty jako „sovětizmy lezou všude“ nebo tvrdá kritika plánované policejní přítomnosti na ruských vysokých školách byly časté. Stejně tak jako usměvavé odpovědi na mé dotazy typu: Jak je možné, že výnos prezidenta Ruské federace má stejnou váhu jako federální zákon, a nikdo ho nemusí schvalovat? Mám pocit, že vyučující opravdu neváhali přednést pro Rusko nepříznivé hodnocení, pokud o tom samozřejmě měli informace. V tomto smyslu jsem z výuky měla opravdu dobrý pocit.

I ze studijního hlediska mnoho na Urale určuje klimat. Poslední sníh v sezóně až 1. května, únorové teploty v rozmezí -36° C až -20° C, zvláštní hnědé bažiny na místo chodníků, častá změna počasí... má opravdu silný vliv na psychiku Středoevropanky. Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout. Sami Rusové na to mají spoustu triků, které vás rádi naučí, když se s nimi spřátelíte. Rusové jsou vůbec velmi přátelský národ. Jenom ne na první pohled. Oni na vás prostě nebudou uměle milí, když vás neznají – to platí všude: na ulici, v trolejbuse, v obchodě, ale i na přednášce a mezi studenty. Jakmile se však seznámíte, je to přátelství až za hrob.

V jednom z emailů v loňském semestru mě Martina Jazairi zdravil slovy: „Ahoj Terezo, zdravím tě do hnusného Ruska, na které stále s láskou vzpomínám...“ Do konce stáže jsem si ťukala na čelo a nemohla ten pozdrav pochopit. Teď je mi až niterně blízký. Ani já na tohle Rusko nemůžu zapomenout...

Poznámka autorky: Byla jsem požádána o článek z více studijního úhlu. Ten méně studijní (spolu s mnoha dalšími příspěvky o životě Češky 40 kilometrů na východ od hranice Evropy a Asie) je dostupný na zde.

Tereza Kubíčková je studentkou Mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU, Ruského jazyka a literatury na Filozofické fakultě MU a stážistkou Centra pro lidská práva a demokratizaci Mezinárodního politologického ústavu MU.

Žádné komentáře: